Ten pocit, když se vám z očí hrnou slzy a vy nemůžete dál. Zklamání. Vše, čemu jste věřili, se jedním okamžikem zničilo a přepadla vás nejistota. Obava. Ne, přímo panický strach z toho, co bude následovat, protože takhle to přece nemělo být.
Vysnili jste si příjemnou budoucnost ve skvělém městě s milujícími lidmi kolem a té vizi bezhlavě uvěřili.

Jenže co? Dopadlo to úplně obráceně. Vše se teď jeví složité a já jsem líná do toho zapadnout. Bojím se. Už zase. A potrvá to. Tenhle strach z neznáma jsem zažila jen jednou a hodinu jsem mu brečela na rameni. Slova "To bude dobrý, uvidíš." mě jen utvrdila v tom, že mám proč se bát a že on, a ani nikdo jiný, neví, jestli to opravdu dobrý bude.

Nechci, nechci, nechci nové začátky, protože ty staré konce byly tak fajn. Vždycky až po čase se nám ta minulá přítomnost zdá až přespříliš úžasná.

Jsem unavená ničím, zničená ze všeho a skeptická k čemukoli.

Nevím, jestli to zvládnu. Nevím, jestli to zvládneme. Nechci plýtvat předem vyměřeným časem a utápět se v lítosti. Je tohle snad forma nějaké zkoušky, kterou musím/e projít? To ukáže až čas..Snad, snad.

I'm totally confused because things are getting too comlicated.